Co je přirozené plánování rodičovství (PPR)?

S manželstvím a rodinou úzce souvisí i otázka předávání lidského života. S předáváním lidského života je spojena lidská sexualita. Na obě tato témata (předávání lidského života a lidská sexualita) nám dnešní společnost nabízí různé názory.

Dnešní příspěvek nás uvede do problematiky přirozeného plánování rodičovství.

Co si můžeme pod přirozeným plánováním rodičovství (používá se pro něj zkratka PPR) představit?

V příručce Přirozené plánování rodičovství manželů Šiprových najdeme v úvodu následující definici: „Přirozené plánování rodičovství spočívá v pozorování přirozených známek plodnosti a neplodnosti. Vede k prohloubení komunikace mezi manžely a posiluje vzájemné porozumění i úctu.“

Podle Světové zdravotnické organizace můžeme „Přirozené plánování rodičovství“ definovat jako: „termín používaný k označení takových metod plánování a předcházení těhotenství, které se opírají o pozorování přirozeně se vyskytujících známek plodných a neplodných období v průběhu menstruačního cyklu.“

Členové Světové zdravotnické organizace se dále vyjadřují: „Je třeba zdůraznit, že přirozené plánování rodičovství není antikoncepční metodou, ale spíše způsobem určování plodných období. Zábrany početí se dosáhne pohlavní zdrženlivostí v plodném období.“

Podle deklarace Mezinárodní federace na podporu rodinného života zahrnuje termín přirozené plánování rodičovství tři složky:

a) regulaci početí, která se opírá o sledování známek plodných a neplodných období v průběhu menstruačního cyklu ženy,

b) způsob života, který počítá s občasnou pohlavní zdrženlivostí nejen k plánování a předcházení početí, ale také k obohacení sexuality obou partnerů,

c) výchovný proces, který vede manžele k vědomí odpovědnosti, k prohlubování vzájemných vztahů

a k samostatnosti.

Pro označení přirozeného plánování rodičovství se používá často i termín vědomí plodnosti (fertility awareness). Toto pojmenování má naznačit, že manželé, kteří se řídí některou z přirozených metod plánování rodičovství, vždy vědí, které období reprodukčního cyklu právě probíhá.

Při používání přirozených způsobů regulace početí (s výjimkou kalendářní metody) pozoruje žena změny, ke kterým během cyklu u ní dochází a podle nich určuje plodná a neplodná období. Proto se tyto postupy také nazývají metody sebepozorování. Vzhledem k tomu, že jedním ze sledovaných příznaků (kromě hlenu děložního hrdla a změn děložního čípku) je vždy bazální teplota, hovoříme o metodě symptotermální.

Mnohé z prostředků umělé antikoncepce mají řadu nežádoucích účinků. Přirozené plánování rodičovství lze pokládat za metodu „ekologickou“ a bez jakýchkoliv nežádoucích účinků. Metody PPR dosahují spolehlivosti srovnatelné s hormonální antikoncepcí.

V dnešním článku jsme si obecně představili, co se skrývá za pojmem přirozené plánování rodičovství. Mohli bychom ho shrnout jako přirozené, zcela zdravotně nezávadné a velmi spolehlivé metody určování plodných a neplodných období v menstruačním cyklu ženy. Tyto metody spočívají 

v pozorování změn v těle ženy během menstruačního cyklu buď za účelem otěhotnět nebo naopak otěhotnění předcházet.

Pramen: ŠIPR, K., ŠIPROVÁ, H.: Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství. Rosice: GLORIA, 1995.
118 s. ISBN 80-901834-0-9.

Praktické rady, jak stanovit vlastní výchovné cíle

V minulém příspěvku jsme hovořili o výchovných cílech a o důležitosti jejich stanovení.

Dnes bych Vám chtěla představit několik vlastních praktických rad pro stanovení si vlastních cílů výchovy. Chtěla bych ještě podotknout, že o výchovných cílech nemusí nutně přemýšlet lidé, kteří už jsou rodiči, ale že je vhodné stanovit si cíle pro výchovu svých dětí už dopředu.

A nyní ke konkrétním radám, které jsem shrnula do následujících bodů:

1) Založit si (ať už v pc nebo v papírové podobě) dokument, který může nést název: „Moje výchovné cíle“, „Moje výchova, apod.“

2)  Založený dokument si rozdělit na několik částí:

a) Moje výchovné cíle – část bude obsahovat konkrétní cíle, např. vést děti k zodpovědnosti za své jednání; učit je úctě ke starším, nemocným lidem; vést děti ke kladnému vztahu k přírodě, …

b) Metody, kterými budu pracovat k dosažení stanovených cílů – např. učit děti omluvit se za to, když něco udělají špatně; pomáhat prarodičům, donést nákup nemocné sousedce; podnikat pravidelně výlety do přírody, …

c) To, čemu se chci ve výchově svých dětí vyvarovat – zde bude to, co se mi nelíbí na výchově jiných lidí; to, co mně samotnému vadilo na mých rodičích, apod. – např. nesrovnávat dítě s někým jiným; nedávat mu za příklad sourozence; apod.

d) Různé nápady – cokoliv, co mě napadne, že by se dalo s mými dětmi podniknout, např. nápady, co by se s dětmi dalo vyrábět; ale třeba i nápady na to, jak dětem rozdělovat kapesné, apod.

Uvedla jsem Vám můj příklad toho, jak by mohl vypadat návrh na stanovení si vlastních výchovných cílů pro výchovu dětí. Hlavní jeho výhodou podle mě je, že si člověk utřídí myšlenky a také, že má neustále na očích své cíle ve výchově.

U stanovení si toho, čemu se chci při výchově vyvarovat, je dobré zaznamenat si tu věc hned. Například, když vidíme nějakého jiného rodiče, že se chová ke svému dítěti tak, jak bychom se my chovat nechtěli, v nejbližší době si to poznamenat. Zapsání si výchovných chyb jiných nám pomůže vyvarovat se jich a také nám to může pomoci v tom, abychom dětem nedělali to, co jsme sami neměli rádi u svých rodičů.

Dokument „Moje výchova“ může, a má být, postupně doplňován o nové poznatky, postřehy, nápady. Je to náš osobní plán na výchovu vlastních dětí. Je také dobré tvořit jej společně se svým partnerem a hovořit o tom, k čemu děti vychovávat. Vždyť síla obou rodičů je v jejich jednotě. Velice kladně se dívám na tvorbu tohoto dokumentu ještě předtím, než vůbec děti mám, v dostatečném předstihu. Čím déle na něm budu pracovat, tím bude promyšlenější a tím jasnější pravidla výchovy budu mít dané. Ale samozřejmě může být dokument užitečný i lidem, kteří již jsou rodiči. Výhodou je dokumentu je, že žádnému (budoucímu) rodiči nevnucuje žádná daná pravidla výchovy a že každý si do něj může doplnit jakékoliv svoje vlastní cíle a může si do něj přidat i své vlastní položky, jak to jemu samotnému osobně vyhovuje.

Přeji Vám úspěšnou tvorbu vlastních výchovných cílů.  

Co jsou to výchovné cíle a proč je stanovit?

Chceme-li hovořit o výchově dětí, musíme si nejdříve říct o tom, co jsou to výchovné cíle. Výchova dětí
v první řadě náleží zodpovědnosti rodičů. A pokud rodiče berou výchovu svých dětí vážně a jako svoje životní poslání, měli by si stanovit to, čemu filosofové výchovy, či pedagogové říkají výchovné cíle.

Každá lidská činnost by měla mít svůj cíl, tedy to, k čemu vede, a stanovený cíl by měl danou činnost směřovat určitou cestou, která k němu vede. Toto obecně platné pravidlo platí u výchovy dvojnásob. Než začneme vychovávat, musíme si nejdříve stanovit to, K ČEMU chceme vychovávat, tedy již zmiňované cíle výchovy.

Jak říká rakouský filozof výchovy W. Brezinka: „Kdo vychovává, musí především vědět, k čemu chce nebo má vychovávat. Teprve potom má smysl hledat metody, s jejichž pomocí by se snad dalo cíle dosáhnout.“ (BREZINKA, W.: Filosofické základy výchovy, s. 13).

O tom, že potřeba stanovení si výchovných cílů není ničím novým ve výchově, svědčí i to, že už o cílech výchovy uvažoval Jan Amos Komenský. Komenského inovativní pohled na výchovu spočíval v jeho celistvosti, tedy v tom, že člověka vnímá jako jednotu těla, duše a ducha. Dalším velkým pokrokem bylo to, že se nezabýval pouze otázkou, JAK vychovávat, ale také (a to je důležité pro naše téma výchovných cílů) K ČEMU vychovávat.

Rodičovská výchova by podle něj měla zohlednit přirozený vývoj dítěte, ale zároveň se dítě musí řádně vést a cvičit.  „Přirozennost dítěte nemá být násilně lámána, ale nesmí být ponechána ani bez řízení, třebaže by to mělo být řízení nenásilné a takřka „milé“. (KOMENSKÝ, J. A.: Informatorium školy mateřské. s. 24).

Další zásadou Komenského výchovy bylo, že rodiče nemají přenechávat výchovu dětí na jiných – nepřenášet zodpovědnost na učitele, vychovatele, chůvy…  „A protož všeho toho trého základy mocné v dítkách svých klásti povinni jsou rodičové v první hned této škole pěstování svého.“ (KOMENSKÝ, J. A.: Informatorium školy mateřské. s. 60).

Jak vidíme, problém, který Komenský vnímal už před více než 300 lety, je dnes stále aktuální. Vždyť kolik rodičů v dnešní době přesouvá zodpovědnost za výchovu svých dětí na školy, na učitele, vychovatele. Musíme si ale uvědomit, že i když škola a ostatní instituce mají na dítě velký vliv, ten největší má v první řadě vždy rodina a že rodiče nesou VŽDY plnou zodpovědnost za výchovu svých dětí.

A v neposlední řadě klade důraz na náboženskou výchovu. „… a v nich pobožnosti základ položiti, modlitbami a křtem Kristu Ježíši je odevzdávajíc a ducha svatého za vnitřního, věčného vůdce a učitele jim vyžádajíc.“ (KOMENSKÝ, J. A.: Informatorium školy mateřské. s. 111).

O důrazu na náboženskou výchovu, chceme-li, můžeme do ní zařadit i výchovu k hodnotám, by se v dnešní době dalo spekulovat. Vždyť celá Evropa, založená sice na křesťanských základech, odsouvá náboženství, jako takové, spíše do pozadí a s odkazem na svobodu volby každého jedince si tak podkopává půdu pod nohama. Nedivíme se pak, že ani samotní rodiče nepociťují ve většině případů potřebu vychovávat své děti (když už ne ve víře) k hodnotám.

Můžeme se jen divit, jak byly Komenského pedagogické a výchovné myšlenky nadčasové, když jsou více než aktuální i po třech století, která uplynula od života Učitele národů.

Ale vraťme se tedy do našeho současného 21. století.

W. Brezinka zdůrazňuje nutnost stanovení si výchovných cílů zvláště v dnešní době:

„Dnešní výchova je výchovou v diferencované, labilní, napětí plné společnosti s velkou svobodou volby a s nedostatkem opěrných bodů při orientaci, s malou cizí kontrolou, ale s velkou zodpovědností, s mnoha životními šancemi, ale i s mnoha nebezpečími pro duševní zdraví“, ke Komenského radě, aby výchova zůstala v rukou rodičů, s vyjadřuje: „povinnost péče a výchovy dětí je v první řadě uložena rodičům. Ti je přivedli na svět a jsou za ně zodpovědni tak dlouho, dokud děti nemohou žít samostatně na svoji zodpovědnost.“ (BREZINKA, W.: Filosofické základy výchovy. s. 134).

K tématu zodpovědnosti rodičů za výchovu svých dětí se zmiňuje i Jan Pavel II.:

„Právo a povinnost rodičů na výchovu jsou podstatné, neboť jsou spojené s předáváním lidského života, jsou neodvozené a původní, ve srovnání s výchovnou úlohou jiných osob, protože mezi rodiči a dětmi je jedinečný vztah lásky; jsou nenahraditelné a nezcizitelné, takže nemohou být plně přeneseny na jiné, ani si je jiní nemohou přisvojit.“ … „Rozhodujícím způsobem, který přímo umožňuje výchovný úkol rodičů, je otcovská a mateřská láska. Ta nalézá v díle výchovy své dovršení jako plná a dokonalá služba životu. Láska rodičů je nejen pramenem, ale i duší, a tím i normou, která poznamenává a vede celou konkrétní výchovnou činnost a obohacuje ji hodnotami, jako je mírnost, stálost, dobrotivost, služba, nezištnost, obětavost, sebezápor, jež jsou nejvzácnějšími plody lásky.“ (JAN PAVEL II.: Familiaris consortio. čl. 36).

Poukázali jsme na zodpovědnost, kterou nesou rodiče za výchovu svých dětí. Tato zodpovědnost by je měla vést k tomu, aby výchovu brali vážně. Výchovné cíle mohou pomoci úmyslům rodičů vychovat své děti podle jejich nejlepšího svědomí. Výchovné cíle by měli mít rodiče neustále na očích a měly by dávat směr výchovnému působení na jejich děti. Odpovědi na otázky, K ČEMU a PROČ vychovávají by měly být určujícími mantinely pro konkrétní metody, které k výchově použijí. Zvlášť v dnešní době, která nedává člověku žádná přesná pravidla a téměř žádné hranice chování, je o to více důležité, aby rodiče měly konkrétní cíle a konkrétní představu, k čemu své děti povedou. Pokud toto nebudou mít promyšlené, jejich výchova se stane neuspořádanou a nejasnou. Dítě potom bude samo postaveno do života bez konkrétní představy o tom, jak se v něm má chovat a bez daných norem. V jasných pravidlech pro dítě a pro jeho budoucí život v pluralitní a demokratické společnosti spočívá podle mě především důležitost stanovení si vlastních výchovných cílů.

Prameny:

BREZINKA, W. Filosofické základy výchovy. 2. vyd. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, 1996, 213 stran. ISBN 80-7113-169-5.

JAN PAVEL II.: Familiaris consortio. 2. vyd. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství a vydavatelství, 1996, 101 s. ISBN 80-7113-161-x.

KOMENSKÝ, J. A.: Informatorium školy mateřské. 4. vydání. Praha: Kalich, 1992. ISBN 80-7017-492-7.