RodinaDnes

"Má manželství v dnešní době smysl?"

2012-02-21T01:01:00.000-08:00

Milí čtenáři,

níže Vám nabízím diskuzní pořad ČT 24 Tah dámou na téma "Má manželství ještě dnes smysl?",

který proběhl v neděli 20. února 2012 v souvislosti s končícím Národním týdnem manželství:http://www.ceskatelevize.cz/porady/10315089302-tah-damou/212411058160007/.

Vyslechněte si zajímavé myšlenky na toto téma z úst Josefa Hausmanna, Jany Smiggels Kavkové

a Radky Kvačkové. Moderuje Jolana Voldánová.

Svatba a manželství v pojetí světových náboženství

2012-02-21T00:22:00.000-08:00

Milí čtenáři,

rádi bychom Vám ke shlédnutí doporučili 30ti minutový dokument Prolínání světů. Jde o pořad, ve kterém známý teolog Tomáš Halík představuje zvláštnosti světových náboženství.

Část pořadu, která se zabývá různým pojetím svatby a manželství z pohledu světových náboženství, můžete shlédnout zde.

Co je přirozené plánování rodičovství (PPR)?

2012-01-24T05:33:00.000-08:00

S manželstvím arodinou úzce souvisí i otázka předávání lidského života. S předáváním lidskéhoživota je spojena lidská sexualita. Na obě tato témata (předávání lidskéhoživota a lidská sexualita) nám dnešní společnost nabízí různé názory.

Dnešní příspěveknás uvede do problematiky přirozeného plánování rodičovství.

Co si můžeme pod přirozeným plánováním rodičovství (používá se pro něj zkratkaPPR) představit?

V příručcePřirozené plánování rodičovství manželů Šiprových najdeme v úvodu následujícídefinici: „Přirozené plánování rodičovství spočívá v pozorování přirozenýchznámek plodnosti a neplodnosti. Vede k prohloubení komunikace mezi manžely aposiluje vzájemné porozumění i úctu.“

Podle Světovézdravotnické organizace můžeme „Přirozené plánování rodičovství“ definovatjako: „termín používaný k označení takových metod plánování a předcházenítěhotenství, které se opírají o pozorování přirozeně se vyskytujících známekplodných a neplodných období v průběhu menstruačního cyklu.“

Členové Světovézdravotnické organizace se dále vyjadřují: „Je třeba zdůraznit, že přirozenéplánování rodičovství není antikoncepční metodou, ale spíše způsobem určováníplodných období. Zábrany početí se dosáhne pohlavní zdrženlivostí v plodnémobdobí.“

Podle deklaraceMezinárodní federace na podporu rodinného života zahrnuje termín přirozenéplánování rodičovství tři složky:

a) regulaci početí,která se opírá o sledování známek plodných a neplodných období v průběhumenstruačního cyklu ženy,

b) způsob života,který počítá s občasnou pohlavní zdrženlivostí nejen k plánování a předcházenípočetí, ale také k obohacení sexuality obou partnerů,

c) výchovný proces,který vede manžele k vědomí odpovědnosti, k prohlubování vzájemných vztahů

a k samostatnosti.

Pro označenípřirozeného plánování rodičovství se používá často i termín vědomí plodnosti(fertility awareness). Toto pojmenování má naznačit, že manželé, kteří se řídíněkterou z přirozených metod plánování rodičovství, vždy vědí, které obdobíreprodukčního cyklu právě probíhá.

Při používánípřirozených způsobů regulace početí (s výjimkou kalendářní metody) pozoruježena změny, ke kterým během cyklu u ní dochází a podle nich určuje plodná aneplodná období. Proto se tyto postupy také nazývají metody sebepozorování.Vzhledem k tomu, že jedním ze sledovaných příznaků (kromě hlenu děložního hrdlaa změn děložního čípku) je vždy bazální teplota, hovoříme o metoděsymptotermální.

Mnohé z prostředkůumělé antikoncepce mají řadu nežádoucích účinků. Přirozené plánovánírodičovství lze pokládat za metodu „ekologickou“ a bez jakýchkoliv nežádoucíchúčinků. Metody PPR dosahují spolehlivosti srovnatelné s hormonálníantikoncepcí.

V dnešním článkujsme si obecně představili, co se skrývá za pojmem přirozené plánování rodičovství.Mohli bychom ho shrnout jako přirozené, zcela zdravotně nezávadné a velmispolehlivé metody určování plodných a neplodných období v menstruačním cykluženy. Tyto metody spočívají

v pozorování změn v těle ženy během menstruačního cyklu buď za účelem otěhotnětnebo naopak otěhotnění předcházet.

Pramen: ŠIPR, K.,ŠIPROVÁ, H.: Přirozené a spolehlivé plánování rodičovství. Rosice: GLORIA,1995.
118 s. ISBN 80-901834-0-9.

Praktické rady, jak stanovit vlastní výchovné cíle

2012-01-24T05:29:00.000-08:00

V minulém příspěvkujsme hovořili o výchovných cílech a o důležitosti jejich stanovení.

Dnes bych Vámchtěla představit několik vlastních praktických rad pro stanovení si vlastníchcílů výchovy. Chtěla bych ještě podotknout, že o výchovných cílech nemusí nutněpřemýšlet lidé, kteří už jsou rodiči, ale že je vhodné stanovit si cíle provýchovu svých dětí už dopředu.

A nyní kekonkrétním radám, které jsem shrnula do následujících bodů:

1) Založit si (aťuž v pc nebo v papírové podobě) dokument, který může nést název: „Moje výchovnécíle“, „Moje výchova, apod.“

2) Založený dokument si rozdělit na několikčástí:

a) Moje výchovnécíle – část bude obsahovat konkrétní cíle, např. vést děti k zodpovědnosti zasvé jednání; učit je úctě ke starším, nemocným lidem; vést děti ke kladnémuvztahu k přírodě, …

b) Metody, kterýmibudu pracovat k dosažení stanovených cílů – např. učit děti omluvit se za to,když něco udělají špatně; pomáhat prarodičům, donést nákup nemocné sousedce;podnikat pravidelně výlety do přírody, …

c) To, čemu se chcive výchově svých dětí vyvarovat – zde bude to, co se mi nelíbí na výchovějiných lidí; to, co mně samotnému vadilo na mých rodičích, apod. – např.nesrovnávat dítě s někým jiným; nedávat mu za příklad sourozence; apod.

d) Různé nápady –cokoliv, co mě napadne, že by se dalo s mými dětmi podniknout, např. nápady, coby se s dětmi dalo vyrábět; ale třeba i nápady na to, jak dětem rozdělovatkapesné, apod.

Uvedla jsem Vám můjpříklad toho, jak by mohl vypadat návrh na stanovení si vlastních výchovných cílůpro výchovu dětí. Hlavní jeho výhodou podle mě je, že si člověk utřídí myšlenkya také, že má neustále na očích své cíle ve výchově.

U stanovení sitoho, čemu se chci při výchově vyvarovat, je dobré zaznamenat si tu věc hned.Například, když vidíme nějakého jiného rodiče, že se chová ke svému dítěti tak,jak bychom se my chovat nechtěli, v nejbližší době si to poznamenat. Zapsání sivýchovných chyb jiných nám pomůže vyvarovat se jich a také nám to může pomoci vtom, abychom dětem nedělali to, co jsme sami neměli rádi u svých rodičů.

Dokument „Mojevýchova“ může, a má být, postupně doplňován o nové poznatky, postřehy, nápady.Je to náš osobní plán na výchovu vlastních dětí. Je také dobré tvořit jejspolečně se svým partnerem a hovořit o tom, k čemu děti vychovávat. Vždyť sílaobou rodičů je v jejich jednotě. Velice kladně se dívám na tvorbu tohotodokumentu ještě předtím, než vůbec děti mám, v dostatečném předstihu. Čím délena něm budu pracovat, tím bude promyšlenější a tím jasnější pravidla výchovy budumít dané. Ale samozřejmě může být dokument užitečný i lidem, kteří již jsourodiči. Výhodou je dokumentu je, že žádnému (budoucímu) rodiči nevnucuje žádnádaná pravidla výchovy a že každý si do něj může doplnit jakékoliv svoje vlastnícíle a může si do něj přidat i své vlastní položky, jak to jemu samotnémuosobně vyhovuje.

Přeji Vám úspěšnoutvorbu vlastních výchovných cílů.

Co jsou to výchovné cíle a proč je stanovit?

2012-01-23T07:25:00.000-08:00

Chceme-li hovořit ovýchově dětí, musíme si nejdříve říct o tom, co jsou to výchovné cíle. Výchovadětí
v první řadě náleží zodpovědnosti rodičů. A pokud rodiče berou výchovusvých dětí vážně a jako svoje životní poslání, měli by si stanovit to, čemufilosofové výchovy, či pedagogové říkají výchovné cíle.

Každá lidskáčinnost by měla mít svůj cíl, tedy to, k čemu vede, a stanovený cíl by měldanou činnost směřovat určitou cestou, která k němu vede. Toto obecně platnépravidlo platí u výchovy dvojnásob. Než začneme vychovávat, musíme si nejdřívestanovit to, K ČEMU chceme vychovávat, tedy již zmiňované cíle výchovy.

Jak říká rakouskýfilozof výchovy W. Brezinka: „Kdo vychovává,musí především vědět, k čemu chce nebo má vychovávat. Teprve potom má smyslhledat metody, s jejichž pomocí by se snad dalo cíle dosáhnout.“ (BREZINKA, W.:Filosofické základy výchovy, s. 13).

O tom, že potřebastanovení si výchovných cílů není ničím novým ve výchově, svědčí i to, že už ocílech výchovy uvažoval Jan Amos Komenský. Komenského inovativní pohled navýchovu spočíval v jeho celistvosti, tedy v tom, že člověka vnímá jako jednotutěla, duše a ducha. Dalším velkým pokrokem bylo to, že se nezabýval pouzeotázkou, JAK vychovávat, ale také (a to je důležité pro naše téma výchovnýchcílů) K ČEMU vychovávat.

Rodičovská výchovaby podle něj měla zohlednit přirozený vývoj dítěte, ale zároveň se dítě musířádně vést a cvičit. „Přirozennostdítěte nemá být násilně lámána, ale nesmí být ponechána ani bez řízení, třebažeby to mělo být řízení nenásilné a takřka „milé“. (KOMENSKÝ, J. A.:Informatorium školy mateřské. s. 24).

Další zásadouKomenského výchovy bylo, že rodiče nemají přenechávat výchovu dětí na jiných –nepřenášet zodpovědnost na učitele, vychovatele, chůvy… „A protož všeho toho trého základy mocné vdítkách svých klásti povinni jsou rodičové v první hned této škole pěstovánísvého.“ (KOMENSKÝ, J. A.: Informatorium školy mateřské. s. 60).

Jak vidíme,problém, který Komenský vnímal už před více než 300 lety, je dnes stáleaktuální. Vždyť kolik rodičů v dnešní době přesouvá zodpovědnost za výchovusvých dětí na školy, na učitele, vychovatele. Musíme si ale uvědomit, že i kdyžškola a ostatní instituce mají na dítě velký vliv, ten největší má v první řaděvždy rodina a že rodiče nesou VŽDYplnou zodpovědnost za výchovu svých dětí.

A v neposlední řaděklade důraz na náboženskou výchovu. „… a v nich pobožnosti základ položiti, modlitbamia křtem Kristu Ježíši je odevzdávajíc a ducha svatého za vnitřního, věčnéhovůdce a učitele jim vyžádajíc.“ (KOMENSKÝ, J. A.: Informatorium školy mateřské.s. 111).

O důrazu nanáboženskou výchovu, chceme-li, můžeme do ní zařadit i výchovu k hodnotám, byse v dnešní době dalo spekulovat. Vždyť celá Evropa, založená sice nakřesťanských základech, odsouvá náboženství, jako takové, spíše do pozadí a sodkazem na svobodu volby každého jedince si tak podkopává půdu pod nohama.Nedivíme se pak, že ani samotní rodiče nepociťují ve většině případů potřebuvychovávat své děti (když už ne ve víře) k hodnotám.

Můžeme se jendivit, jak byly Komenského pedagogické a výchovné myšlenky nadčasové, když jsouvíce než aktuální i po třech století, která uplynula od života Učitele národů.

Ale vraťme se tedydo našeho současného 21. století.

W. Brezinkazdůrazňuje nutnost stanovení si výchovných cílů zvláště v dnešní době:

„Dnešní výchova jevýchovou v diferencované, labilní, napětí plné společnosti s velkou svobodouvolby a s nedostatkem opěrných bodů při orientaci, s malou cizí kontrolou, ales velkou zodpovědností, s mnoha životními šancemi, ale i s mnoha nebezpečímipro duševní zdraví“, ke Komenského radě, aby výchova zůstala v rukou rodičů, svyjadřuje: „povinnost péče a výchovy dětí je v první řadě uložena rodičům. Tije přivedli na svět a jsou za ně zodpovědni tak dlouho, dokud děti nemohou žítsamostatně na svoji zodpovědnost.“ (BREZINKA, W.: Filosofické základy výchovy.s. 134).

K tématuzodpovědnosti rodičů za výchovu svých dětí se zmiňuje i Jan Pavel II.:

„Právo a povinnostrodičů na výchovu jsou podstatné, neboť jsou spojené s předáváním lidskéhoživota, jsou neodvozené a původní, ve srovnání s výchovnou úlohou jiných osob,protože mezi rodiči a dětmi je jedinečný vztah lásky; jsou nenahraditelné anezcizitelné, takže nemohou být plně přeneseny na jiné, ani si je jiní nemohoupřisvojit.“ … „Rozhodujícím způsobem, který přímo umožňuje výchovný úkolrodičů, je otcovská a mateřská láska. Ta nalézá v díle výchovy své dovršeníjako plná a dokonalá služba životu. Láska rodičů je nejen pramenem, ale i duší,a tím i normou, která poznamenává a vede celou konkrétní výchovnou činnost aobohacuje ji hodnotami, jako je mírnost, stálost, dobrotivost, služba, nezištnost,obětavost, sebezápor, jež jsou nejvzácnějšími plody lásky.“ (JAN PAVEL II.:Familiaris consortio. čl. 36).

Poukázali jsme nazodpovědnost, kterou nesou rodiče za výchovu svých dětí. Tato zodpovědnost byje měla vést k tomu, aby výchovu brali vážně. Výchovné cíle mohou pomociúmyslům rodičů vychovat své děti podle jejich nejlepšího svědomí. Výchovné cíleby měli mít rodiče neustále na očích a měly by dávat směr výchovnému působenína jejich děti. Odpovědi na otázky, K ČEMU a PROČ vychovávají by měly být určujícímimantinely pro konkrétní metody, které k výchově použijí. Zvlášť v dnešní době,která nedává člověku žádná přesná pravidla a téměř žádné hranice chování, je oto více důležité, aby rodiče měly konkrétní cíle a konkrétní představu, k čemusvé děti povedou. Pokud toto nebudou mít promyšlené, jejich výchova se staneneuspořádanou a nejasnou. Dítě potom bude samo postaveno do života bezkonkrétní představy o tom, jak se v něm má chovat a bez daných norem. V jasnýchpravidlech pro dítě a pro jeho budoucí život v pluralitní a demokratickéspolečnosti spočívá podle mě především důležitost stanovení si vlastníchvýchovných cílů.

Prameny:

BREZINKA, W.Filosofické základy výchovy. 2. vyd. Praha: Zvon, české katolickénakladatelství a vydavatelství, 1996, 213 stran. ISBN 80-7113-169-5.

JAN PAVEL II.:Familiaris consortio. 2. vyd. Praha: Zvon, české katolické nakladatelství avydavatelství, 1996, 101 s. ISBN 80-7113-161-x.

KOMENSKÝ, J. A.:Informatorium školy mateřské. 4. vydání. Praha: Kalich, 1992. ISBN 80-7017-492-7.

Příprava na manželství

2012-01-14T02:02:00.000-08:00

Když se řekne uzavření manželství, představí si většina lidísvatební den a události s ním spojené, tedy svatební obřad (ať už ten na úřadě v případěcivilního sňatku, nebo řekněme ten způsob „romantičtější“ v nazdobenémchrámu se slavnostním zvukem varhan), svatební hostinu, plno hostů, silnýemocionální zážitek, ... Jistě se nám vybaví množství organizačníchzáležitostí, které je potřeba na svatební den připravit, a také stres, jež tutopřípravu doprovází. Většina lidí už několik měsíců dopředu zajišťuje všechnytyto vnější okolnosti svatebního dne. Není na tom jistě nic špatného ak pěkně prožitému dni uzavření manželství, jednomu z nejdůležitějšíchv životě člověk vůbec, to patří a má to své opodstatnění. Kdo by přecenechtěl mít pěknou svatbu, prožitou s těmi, které má rád?

Přesto si dovolím upozornit na přípravu, která taképředchází svatebnímu dni, ale která je z mého pohledu mnohem důležitější,než ta, o níž jsme hovořili v úvodu tohoto článku. V dnešním příspěvku se zamyslíme naddůležitostí přípravy na manželství samotné – ne tedy přípravy na první denmanželství, ale přípravy na celý život v manželství. Příprava snoubenců namanželství se odvíjí od toho, jak tito partneři chápou instituci manželstvísamotnou, jaké uznávají hodnoty a nepochybně také na tom, jak vážně berou svůjvztah. Mnoho lidí si ani neuvědomí, že se svým partnerem vstupují do svazku nacelý život a nechají se tak unést vidinou lesku svatebního dne, takže je aninenapadne, aby se nějak zvlášť na společný život připravovali. Tito manželéposléze s největší pravděpodobností narazí na problémy, které si předuzavřením sňatku nedokázali ani představit a bude pro ně velmi těžké překonatje. Zkrátka bez přípravy na manželství je společná budoucnost dvou lidí velmiohrožena prvními konflikty, které se nevyhýbají nikomu.

Další skupinu tvoří partneři, kteří si už v průběhuněkolika prvních měsíců (či týdnů) chtějí vyzkoušet, jaké by to bylo žít sesvým partnerem v jedné domácnosti. Neváhají a přestěhují se pod jednustřechu, kde se snaží hrát si na „manželství“. K tomuto jen doplňme, žev momentě, kdy ti dva manžely nejsou, nemohou mluvit o zkoušce manželství,i když se jako manželé chovají. Všimněme si ale vyjádření „jako manželé“.Partnerský vztah bude vždy odlišný od manželského, i když se třeba na prvnípohled jako manželský tváří. A když zjistí, že jim tento společný životfunguje, rozhodnou se v lepším případě pro uzavření manželství. Cítí sev den svatby dokonale připraveni ke společnému životu. Vždyť už „máme vševyzkoušené a nacvičené“, známe se tak dokonale, že už nás nemůže nic překvapit.Ani tento způsob přípravy na manželství není však ideálním. Po krátkém manželskémsoužití mohou zjistit, že už je opravdu nic nepřekvapí a že se jejich vztahpomalu, ale jistě začíná stravovat a ničit.

Jak se ale připravit, aby manželství, chápeme-li ho jakovzájemný vztah lásky, úcty a věrnosti dvou lidí na celý život, bylo harmonickéa funkční? Odpovíme, že dobrou přípravou. Na každý důležitý životní krok jetřeba se dobře připravit. Kvalitní příprava je způsobem, jak předejít mnohaproblémům, často zbytečným.

Obecně se mluví o třech typech přípravy na manželství:

a) vzdálené,

b) blízké,

c) bezprostřední.

Vzdálenou přípravou je myšlená celoživotní přípravak manželství a rodinnému životu, která je iniciovaná především výchovoudětí v rodině. Děti, učící se v mladším věku hlavně nápodobou, sipřebírají vzorce chování ze své orientační rodiny, jsou ovlivněny vzájemnýmvztahem obou rodičů (pokud tedy žijí v úplné rodině), pozorováním vztahův rodině a celkovým rodinným ovzduším. Důležitá je i decentní, a věku dětíodpovídající, sexuální výchova v rodině.

Co se týče blízké přípravy na manželství, ta probíháv momentě, kdy člověk žije v partnerském vztahu. Jedná se nejen oprožívání vztahu s partnerem, ale také o shánění si informací omanželství, o četbu příslušných knih a o snahu o celkovou informovanost. Jakoblízká příprava na manželství se dá chápat i kurz „Škola partnerství“, kterýpořádá Centrum pro rodinu v Olomouci ve spolupráci s Centrem promanželství. Kurz je určený pro mladé od 16-ti let, a to nejen pro zadané.Probíhá v rámci šesti víkendů za rok. První z nich probíhá vždyv říjnu. Více informací je dostupných zde.

Poslední fáze přípravy je bezprostřední, probíhající několikměsíců před samotným uzavřením sňatku. Týká se především církevně uzavřenýchmanželství. Realizuje se formou několika setkání s knězem, pár měsíců předsamotným obřadem. Další možnost, jak se bezprostředně připravit na manželství,je využít přípravu pro snoubence, kterou nabízí například Centrum pro rodinu vOlomouci. Více informací najdete zde.

V dnešním příspěvku jsme se zamysleli nad důležitostí avýznamem přípravy na manželství a seznámili jsme se s jednotlivými fázemipřípravy. Je zřejmé, že ani kvalitní přípravou na manželství se nedá zcelavyhnout problémům a konfliktům v manželství, ty přicházejí vždy. Přípravouse dá ale zabránit unáhleným řešením těchto potíží.

Kéž by více párů věnovalo pozornost kvalitní přípravě naspolečný život a předcházelo tak následným komplikacím v řešení problémův manželství.

Láska a boj: nová kniha manželů Stassi a Johna Eldredge

2012-01-13T05:10:00.000-08:00

Milí čtenáři,

ráda bych Vás upozornila na novou knihu manželů Eldredge s názvem Láska a boj.

Její podtitul zní: Cesta ke spokojenému manželství.

Manželé Eldredge jsou autory známých a úspěšných publikací ze série Úchvatná; Pozor, srdce muže; Chraň svoje srdce; atd.

Ukázku z knihy si můžete přečíst zde.

Lze z ní usoudit, že publikace přináší opět nové myšlenky, které se ještě nikdo neodvážil formulovat.

Když si člověk lehce americký způsob myšlení převede do toho evropského, může se i tato kniha stát dobrým průvodcem na cestě ke šťastnému vztahu.

Národní týden manželství bude zahájen v parlamentu - tisková zpráva

2012-01-13T04:47:00.000-08:00

Rozumíme si?

Tak se zeptá českých žen a mužů Národní týden manželství 2012.

Jeho tématem budou Cesty k lepší komunikaci v manželství. Šestý ročník české

součásti celosvětové občanské iniciativy se uskuteční v týdnu
od 13. do 19. února s valentinským svátkem zamilovaných. Patronkou akce bude tentokrát

Miroslava Němcová, předsedkyně Poslanecké sněmovny, kde bude také týden

slavnostně zahájen v pondělí 13.2. tiskovou konferencí od 10:30 hodin.

"Většina rozváděných manželství udává jako hlavní důvod rozdílnost názorů a

povah," říká k volbě tématu Petr Činčala, organizátor akce a šéf Centra

Generace v Liberci, "Komunikace vedoucí k porozumění je právě způsob, jak

rozdílnost názorů a povah může být nejen překonána, ale jak se může stát

silnou stránkou manželského páru."

Happening Zahoďte klíč

Do Národního týdne manželství se jako každoročně zapojí řada občanských

organizací, společenských středisek, manželských poraden, církví i městských

samospráv. Ty organizátoři týdne vyzývají k podpoře mezinárodního happeningu

"Zahoďte klíč" spočívajícího ve vyhrazení jednoho mostu v každém Zahodte

klicměstě pro milence a manžele, aby zde mohli jako výraz slibu své věrnosti

zavěsit na zábradlí visací zámek se svými jmény, zamknout a klíč hodit do

řeky. Takový most se zámky zamilovaných mají již například v Děčíně. Na

Valentýna 14. února 2012 pojmenují názvem Most lásky lávku přes Ohři v

Sokolově a její zábradlí město upraví pro partnerské petlice věrnosti.

Národní týden manželství je také příležitostí k vydávání knih pro páry. Za

posledních pět let vyšlo na českém knižním trhu 80 knih na téma manželské

vztahy. K šestému ročníku vyjde například kniha Komunikační dovednosti pro

páry od manželské poradkyně Nancy van Peltové. Národní týden manželství

začal v roce 1996 ve Velké Británii, následně v roce 2007 v ČR a v současné

době se připravuje v dalších 14 zemích na světě.

Pro další informace kontaktujte:

Petr Činčala, PhD., Koordinátor Národního týdne manželství
Mobil: 777 815 481

Jan Frolík, tiskový mluvčí Národního týdne manželství
Mobil: 602 200 159

<mailto:info@tydenmanzelstvi.cz> info@tydenmanzelstvi.cz

<http://www.tydenmanzelstvi.cz/> www.tydenmanzelstvi.cz

Guy Gilbert: O dětech a výchově

2012-01-13T02:27:00.000-08:00

„Nikdy nedoženete čas, který jste jim nevěnovali, když bylyv hnízdě, malé a zranitelné.“

„Z toho, co říkáte, si nic nedělají. Spíš si všímají všeho,co děláte, a hlavně, kdo jste.“

„Vždycky je ujišťujte, že znamenají víc než jejich chyby.“

Výše uvedenými třemi citáty začíná kniha Guyho Gilberta „Odětech a výchově“, kterou bychom Vám dnes rádi představili..

Autor je francouzský vychovatel a kněz. Pro francouzskouveřejnost je obecně známou osobností, na kterou se lidé (i rodiče) obracejí.Tohoto svérázného sedmdesátníka v kožené bundě a odřených džínách svyjadřováním mladých z ulice, kterým se věnuje, tito mladí „berou“. Tato slovastojí na obálce útlé knížečky, která vyšla letošního roku v nakladatelstvíPortál.

Jak název knížky prozrazuje, tématem je výchova dětí,zvláště dospívajících. Spisovatel čerpá ze své mnohaleté praxe v práci smládeží. V krátkých kapitolách jsou stručně a výstižně vymezeny hlavní principyvýchovy dospívajících dětí, kořeny jejich delikventního chování a také způsoby,jak mu díky důsledné výchově předcházet.

Z obsahu jmenujme například kapitoly: „Nepřítomní rodiče,kteří všechno dovolí„, “Rodič jakoskála“, „Spravedlnost“.

Jednotlivá témata autor obohacuje o mnoho příkladů z praxe,takže je popis velmi názorný. Náročné výchovné problémy jsou Guyem Gilbertemprezentovány velmi srozumitelně a přitom vystihují jejich hloubku.

Knížka je vhodná pro rodiče dospívajících děti (a nejenjich) a také pro vychovatele a všechny, kdo pracují

s mládeží.

Úryvky z knihy:

…“Čas, který člověk s dětmi nestihl strávit, se už nikdynedožene. Ten okamžik je jedinečný a zároveň úžasný, kdy je máme v hnízdě, jepro jejich výchovu neocenitelný. Možnost vychovávat dítě je milost,privilegium.
A čím dál víc i boj.“ … „Rodiče, buďte v první linii. Buďtebojovníky-bojujte za Lásku.“ (s. 9-10).

„Nezáleží na tom, zda jste otec inženýr, nebo dělník.Důležitá je přítomnost, to, že jste se svými dětmi. Protože čas, který máte provýchovu dítěte, patnáct až dvacet let, se už nikdy nevrátí. Smůla, zrovna v tédobě se vám v práci mimořádně daří a vy stoupáte po kariérním žebříčku-mátetedy víc peněz a méně času na druhé.

A přitom to jsou pro vaši rodinu tanejdůležitější léta, je nutno je vybojovat, léta podpory nejzranitelnějších
zvašich dětí.“ (s. 15)

„Není dobré, když děti jednají se svým rodičem jako snějakým hej nebo počkej. Jsou chvíle, kdy můžou být pěkně kamarádi. To všakneplatí, jakmile je třeba přistoupit k nějakému výchovnému opatření.“ … „Mladýčlověk, který nemá žádné mantinely, ani nemá co ztratit. Bez ohledu na to, zjakého prostředí pochází. A tím se stává nebezpečným.“ … „Mladí potřebujípravidla, vyžadují řád. Chtějí mít vedle sebe něco pevného, o co by se mohliopřít. Přejí si mít laskavé rodiče, chápavé a neústupné.“ (s. 20-21)

Úplná citace:GILBERT, G.: O dětech a výchově. Praha: Portál 2009, 96 s.

V. E. Frankl – smysl lidského života za každé situace – boj proti eutanazii

2012-01-13T01:58:00.000-08:00

Viktor Emanuel Frankl (1905-1997), rodák z Vídně,pocházející z židovské rodiny, známý psycholog, který se ve své teorii zabývá zvelké části smyslem lidského života, nám nabízí svůj pohled na život. Je topohled člověka, jež za 2. světové války na vlastní kůži zakusil hrůzykoncentračního tábora. Ani tento pobyt ho však neokradl o přesvědčení, želidský život má za každé situace smysl. Hlas V. E. Frankla, který do světakřičí pravdu o smyslu lidského života i utrpení, se snaží přehlušit naše snahyospravedlnit eutanazii jako „konečné
a osvobozující řešení“ pro starého čitrpícího člověka.

Nabízí se nám zamyšlení nad smyslem lidského života autrpení podle V. E. Frankla:

„Ani vůči přicházející smrti není život beze smyslu. Ba i vtomto případě je člověku uložen úkol, zcela konkrétní, obecně platný úkol, ikdyby šlo pouze o skutečné oprávněné utrpení plynoucí z vlastního osudu. Chtělbych to doložit příkladem: Jedna nanejvýše pilná nemocniční sestra onemocnělana rakovinu, která se při operaci ukázala neodstranitelnou. Krátkou dobu předjejí smrtí jsem ji navštívil a našel ve stavu nejvyšší zoufalosti. Trpěla vícenež čímkoli jiným tím, že nemůže vykonávat své nade vše milované povolání. Cojsem jí měl říci na toto zcela pochopitelné zoufalství? Situace té sestry bylabeznadějná. Přece však jsem se jí pokusil objasnit, že osm nebo bůhví kolikhodin denně pracovala, a to že po ní brzy možná někdo dokáže, ale být ochotnápracovat tak jako ona a i ve své současné situaci doufat, že bude moci zasepomáhat – to že už je výkon, který hned tak někdo jiný nedokáže. A pak jsem sejí ptal: nepácháte křivdu na všech těch tisících nemocných, kterým jste jakosestra zasvětila svůj život - nepácháte křivdu, když teď jednáte tak, jakobyživot nemocných
a neduživých, tedy práce-neschopných lidí neměl smysl? Pokud sive své situaci zoufáte, jednáte tak, jakoby smysl lidského života stál a padals tím, že člověk pracuje tolik a tolik hodin. Tím byste upírala všem nemocným achuravým ono právo na život a oprávnění k existenci. Ve skutečnosti máte právěteď jedinečnou šanci: zatímco jste všem těm lidem, kteří vám byli svěřeni,nemohla poskytnout nic víc než služební pomoc, máte teď příležitost udělatvíce, totiž být jim příkladem. V takovém případě se ukazuje jedno: jakzoufalství posledních chvil pozůstává ze zbožnění, zabsolutizování jedné jedinéhodnoty, z toho, že pokládáme za platnou pouze jedinou možnost smyslu života, vnašem případě pracovní schopnost, tedy zajisté významnou relativní hodnotu, alev žádném případě jedinou možnost, kterou bychom svému bytí propůjčili smysl.Tolik k otázce provizorního postoje k životu. Z řečeného vyplývá možnost zavšech podmínek a okolností, dokonce i ve vypjatých mezních situacích vidět úkola s tím také smysl našeho bytí třebas jen v tom, že tuto obtížnou situacipřijmeme. Jakmile budeme mít stále na paměti, že lidský život nikdy nemůže býtdoopravdy beze smyslu, pak i konec
a přinejmenším utrpení v sobě skrývají smysl– pokud jsme si toho vědomi, je pro nás nemožné, abychom se stavěli vůči životuprovizorně.“ (FRANKL, V. E.: Psychoterapie pro laiky. s. 14).

Toto zamyšlení nám má pomoci uvědomit si, že lidský život,ať už je sebevíce slabý a křehký, má smysl
od svého počátku do přirozené smrti.I nevyléčitelně nemocní a umírající mají právo na život do posledního okamžiku.Nic nás neopravňuje zbavit je života. „Eutanazie„, neboli „dobrá smrt“ jejedině ta, která je přirozená.

Pramen:

FRANKL, V. E.: Psychoterapie pro laiky. Cesta, Brno: 1998.154 s.

ISBN 80-85319-80-2.

Nástrahy internetu aneb "Seznam se bezpečně"

2011-11-28T03:40:00.000-08:00

Milí rodiče,

pokud se Vaše děti nekontrolovaně pohybují ve světě internetu a jsou zasaženy vlnou sociálních sítí, zbystřete!

Na děti na internetu totiž číhá více nebezpečí, než si dokážete představit.

Více se dozvíte z videa známého internetového portálu Seznam, které nese název "Seznam se bezpečně".

Kvalitní třicetiminutový dokument by jistě neměl uniknout Vaší pozornosti.

Shlédnout ho můžete zde: http://seznamsebezpecne.cz/.

Deset otázek k manželské intimitě

2011-11-16T07:48:00.000-08:00

Společně se zamýšlíme nad důvěrným vztahem manželů. Nabízím Vám 10 otázek, týkajících se této problematiky. Zkuste si na ně sami, popřípadě s manželem/kou odpovědět. Třeba zjistíte, jak by se dalo i na Vašem vztahu zapracovat, aby byl důvěrnější a plnější. Některé otázky se týkají i způsobu, jak dnešní mladí rozumí intimitě. I o nich je důležité uvažovat, abychom lépe pochopili jejich jednání. Možná nás následující otázky přivedou i k nějakému konkrétnímu řešení, jak mladým lidem pomoci nahlédnout do hloubky a významu manželské intimity.

Otázky jsou následující:

1) Co si představujete pod pojmem intimita?

2) V čem podle Vás spočívá důvěrný vztah mezi manžely?

3) Myslíte si, že manželé chápou, co to znamená mít důvěrný vztah? Budují ho podle Vás?

4) K čemu je důležité, aby manželé měli pevný vztah?

5) V čem v dnešní době spočívají problémy se sexualitou u mladých lidí? Jak ji chápou?

6) Myslíte si, že je vhodné zachovat předmanželskou čistotu? Pokud ano, z jakých důvodů? K čemu to slouží?

7) Myslíte si, že existuje dostatek kvalitní literatury, týkající se důvěrného vztahu mezi manžely, resp. partnery. Pokud ano, mají k ní mladí lidé přístup?

8) Jak by se daly mladým přiblížit informace o intimním vztahu mezi manžely?

9) S jakými důsledky se mohou potýkat dospívající, pokud začnou se sexuálním životem příliš brzy?

10) Myslíte si, že v rodinách probíhá něco jako sexuální výchova? Že se v rodinách hovoří otevřeně

o sexualitě? Jakou máte zkušenost Vy osobně z vlastní rodiny?

Rozvíjení intimity v manželství

2011-11-16T07:47:00.003-08:00

Poté, co jsme si představili oblasti manželské intimity, budeme se ve druhé části série o manželské intimitě zabývat způsoby, jak důvěrný vztah mezi manžely rozvíjet. Blízkost obou manželů není automatická a je potřeba na ni, jako na každé jiné vlastnosti, pracovat.

Hluboká intimita manželů je výsledkem jejich úsilí o ni. Pokud manželé nepracují na svém vztahu, začnou se sami sobě odcizovat a začnou ztrácet důvěru jeden k druhému, což vážně ohrozí jak jejich spokojené manželství, tak jejich šťastnou rodinu. Špatný vztah manželů se projevuje na špatném vztahu k dětem a na celkové pohodě celé rodiny. Péče o rozvoj manželství patří k základním povinnostem manželů. Proto je důležité nejen porozumět intimitě v manželství, ale také najít způsoby, jak ji rozvíjet. Základem každého pokroku ve vztahu je na prvním místě dobrá komunikace mezi partnery a ochota odpustit druhému to, co udělal špatně.

Fyzická intimita

2011-11-16T07:47:00.001-08:00

Poslední oblastí intimity, kterou zmíníme, je intimita fyzická. Opět se zastavíme nad názory Garyho Chapmana, který mluví o rozdílném pojetí fyzické intimity ze strany muže a ženy. Je logické, že muži i ženy pojímají sexuální intimitu jinak. Muži nejčastěji zdůrazňují tělesné aspekty sexuální důvěrnosti. Zatímco ženy přistupují k sexuální intimitě s důrazem na citovou složku. Chceme – li sdílet sexuální intimitu, musíme tyo rozdíly chápat a reagovat na ně, zdůrazňuje Gary Chapman. Manžel se musí naučit, že má respektovat manželčinu citovou potřebu lásky, ona musí brát ohledy na fyzický aspekt jeho sexuality. Podle něj, dvojice nalezne sexuální intimitu v případě, že se bude soustředit na to, aby ze sexuálního prožitku učinila vzájemný skutek lásky a dá si tu práci, aby se naučila, jak si vzájemně může poskytovat potěšení. (CHAPMAN, G. Pět znaků láskyplné rodiny. s. 48).

Všimněme si, že výše zmíněný autor chápe sexuální prožitek jako „vzájemný skutek lásky“, nikoliv jako způsob, jak si „užít“, jak uspokojit své potřeby, apod. Dnešní společnost se zaměřila na sexualitu pouze jako na prostředek k získání fyzického uspokojení sebe sama. Takovéto chápání fyzické intimity je ovšem velmi zúžené a omezené. Musíme si uvědomit, že fyzické spojení muže a ženy v sobě zahrnuje všechny roviny, o kterých jsme dosud v souvislosti s manželskou intimitou mluvili. Všechny oblasti intimity jsou navzájem provázané a nelze uvažovat jednu bez vlivu druhé. Omezováním sexuality pouze na slast a na vlastní uspokojení se partneři okrádají o bohatství, které fyzická intimtia skrývá. Ta v sobě zahrnuje podle mého názoru intimitu intelektuální v tom smyslu, že znám dobře svého partnera, s nimž chci prožít chvíle fyzické blízkosti, dále se bezpochyby dotýká oblasti citové, neboť se jedná o hluboké citové prožitky. Navíc, pokud vím, jak manžel/ka prožívá určité projevy náklonnosti, po čem touží, mohu ho/ji tím obdarovat. Sexuální blízkosti není cizí ani intimita sociální, vždyť do této patří mimojiné všechny společné zážitky manželů.

A sexuální prožitky jsou těmi nejdůvěrnějšími společnými zážitky obou partnerů. A v neposlední řadě zahrnuje fyzická intimita i duchovní blízkost. Jsme lidé jak tělesní, tak duševní a naše tělesné prožitky jsou pevně provázany s těmi duchovními a naopak. Po duchovní stránce mohou partneři, prožívající intimní chvíle

v oblasti lidské sexuality, zakoušet vyšší stav jednoty než obvykle.

Podle mého názoru tedy nelze oddělit fyzickou intimitu od ostatních oblastí života. Pokud to uděláme, neprožijeme fyzickou blízkost se svým manželem /kou v plnosti, tak jak je sexualita zamýšlena – má být darem pro oba partnery. Nemá být jen přijímáním projevů lásky od druhého, ale také dáváním se. Má být vydáváním se všanc partnerovi, kterého znám po stránce intelektu i jeho pocitů, s nimž prožívám všední

i nevšední dny a se kterým společně vnímám i jevy člověka přesahující. Jedině tak bude sexuální intimita skutečnou jednotou s tím druhým a skutečným projevem lásky k němu. Jedině tak bude manželský vztah prožíván v plnosti a bude zdravým základem šťastné rodiny.

Duchovní intimita manželského vztahu

2011-11-16T07:46:00.001-08:00

Předposlední oblastí důvěrného vztahu manželů se týká duchovní blízkosti a jednoty mezi partnery.

Jistě mi dáte za pravdu, že každý člověk, ať už se pokládá za věřícího, či ne, nějakým způsobem vnímá jevy, které ho přesahují. Vnímá, že ne vše ve svém životě dokáže ovlivnit a že ne na všechno stačí jeho schopnosti. Zkrátka člověk má omezené schopnosti, nejsme všemohoucí, a to nás svým způsobem nutí přenechat některé skutečnosti na nějaké vyšší moci, která nás přesahuje. Toto určité cítění pro transcendentní moc nelze oddělit od našeho života a nelze oddělit ani od prožívání intimity. Často se stává, že tato složka důvěrného vztahu mezi manželi bývá opomíjena a odsunuta do pozadí.

Gary Chapman duchovní důvěrnost charakterizuje jako povídání si o svých názorech na duchovní skutečnosti. Duchovní intimita se dle jeho názoru nepěstuje jen verbální komunikací, ale také společným prožíváním. U věřících párů může být způsobem, jak budovat duchovní intimitu společná účast na bohoslužbě, či společná modlitba. Dva lidé, kteří se společně modlí, objeví hliboký pocit duchovní jednoty. (CHAPMAN, G. Pět znaků láskyplné rodiny. s. 47).

Také manželé, kteří se pokládají za nevěřící, mohou, a mají, prožívat duchovní intimitu. U nich se může projevovat vzájemným si sdílením názorů na svět, na život, na smrt a na různé skutečnosti, které je samotné přesahují. Duchovní důvěrnost se tedy netýká jen věřících partnerů, ale i těch, kteří se pokládají za nevěřící. Duchovní složka je vlastní každému člověku bez ohledu na vyznání, či světový názor. A měla by se promítat i ve vztahu k druhému člověku, k manželi/ce obzvlášť.

CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 2005. 205 s. ISBN 80-7255-123-X.

Citová intimita v manželství

2011-11-16T07:45:00.002-08:00

V další části našeho cyklu zamyšlení nad manželskou intimitou se budeme zabývat oblastí citové důvěrnosti mezi manžely.

Citová intimita je úzce spojena s intelektuální. Pocity můžeme chápat jako reakce na podněty z našeho okolí. O tom, co prožíváme, bezpochyby také přemýšlíme. Jako jsou pro intelektuální intimitu důležité rozhovory s partnerem o vlastních myšlenkách, stejně tak jsou pro citovou intimitu klíčové rozhovory o pocitech, o tom, co prožíváme. Když sdělujeme partnerovi své emoce a pocity, pouštíme ho do soukromí svého vlastního vnitřního světa. Stejně tak se on otvírá nám. Vzájmně tedy prožíváme blízkost i rovině citů.

Rozhovor o pozitivních pocitech nám umožňuje, abychom se podíleli na radostech toho druhého. Podobně hovoříme-li o negatovních pocitech, rovněž vytváříme citovou intimitu. Když s někým sdílíme kladné pocity, vždycky se tím umocní radost, a dělíme-li se o negativní emoce, uleví se nám, a ještě získáme podporu. V důvěrném vztahu nepohlížíme na emoce jako na nepřátele, nýbrž jako na přátele, říká Gary Chapman. (CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. s. 43-44).

Pramen:

CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 2005. 205 s. ISBN 80-7255-123-X.

Intelektuální intimita mezi manžely

2011-11-16T07:45:00.000-08:00

Dnes budeme pokračovat v našem poznávání manželské intimity. Zaměříme se na intimitu intelektuální.

V každém okamžiku dne o něčem přemýšlíme. I když nemusíme přemýšlet nad konkrétním problémem, neustále náš mozek pracuje. Intelektuální intimitou máme na mysli sdělování svých stěžejních myšlenek, které nejvíce hýbou naším srdcem, svému partnerovi/ce. Je důležité, aby náš manžel či manželka věděl, co prožíváme, nad čím přemýšlíme. Když si to vzájemně nebudou manželé sdělovat, nebudou vědět, proč se v dané situaci ten druhý zachoval určitým způsobem, neporozumí pohnutkám, které vedou partnera k určitému jednání. Postupem času se navzájem oddálí jeden druhému a budou vedle sebe stát cizí lidé.

Gary Chapman se k tomuto vyjadřuje, že mysl pracuje celý den, každý den je plná myšlenek. Totéž se děje u obou partnerů. Oba maji své myšlenky. Bez ohledu na to, zda jsou spolu v mśitnosti nebo kilometry od sebe. Pokud máme ve vztahu dosáhnout důvěrnosti, musíme se rozhodnout, že si některé z našich myšlenek navzájem odhalíme. Bylo by absurdní předpokládat, že si budeme povídat o všem, o čem přemýšlíme. Když se však rozhodneme, že partnerovi žádné myšlenky sdělovat nebudeme, záhy zjistíme, že intimita mezi námi odumírá. (CHAPMAN, G. Pět znaků láskyplné rodiny. s. 41).

Intelektuální intimita tedy nespočívá v ničem jiném, než ve vzájemném sdělování si obsahů myšlenek.

Pramen:

CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 2005. 205 s. ISBN 80-7255-123-X.

Porozumění manželské intimitě

2011-11-16T07:44:00.001-08:00

V dalším z článků o důvěrnosti mezi manžely se budeme snažit porozumět tomu, co se manželskou důvěrností myslí. Když mluvíme o důvěrném vztahu, nejčastěji používáme slovo intimita. Toto slovo pochází z latinského slova intimus (= vnitřní, skrytý). Intimita podle Garyho Chapmana znamená, že si dva lidé navzájem otevřou své vnitřní já. Jeden druhému vstoupí do života po stránce citové, intelektuální, sociální, tělesné a duchovní.

V důvěrném vztahu se tedy tito dva lidé spojí ve všech oblastech života, a to v nejhlubší rovině. I když jsou muži a ženy rozdílní jedinci, přesto jsou spolu fyzicky, emocionálně, intelektuálně i duchovně propojeni.

Základy důvěrného vztahu mezi manžely najdeme v Bibli, v knize Genesis: „I uvedl Hospodin Bůh na člověka mrákotu, až usnul. Vzal jedno z jeho žeber a uzavřel to místo masem. A Hospodin Bůh utvořil z žebra, které vzal z člověka, ženu a přivedl ji k němu. Člověk zvolal: „Toto je kost z mých kostí a tělo z mého těla! Ať muženou se nazývá, vždyť z muže vzata jest.“ Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě

a stanou se jedním tělem. Oba dva byli nazí, člověk i jeho žena, ale nestyděli se.“ (Gn 2, 21-25)

Výše uvedené vyprávění o stvoření ženy z těla muže svědčí o tom, že muž a žena jsou k sobě připoutáni pouty důvěrného, intimního vztahu.

Důvěrný vztah nemůžeme omezit pouze na rovinu tělesnou, ale musíme si uvědomit, že přesahuje i do ostatních okruhů života.

Tyto oblasti nelze oddělit od stránky tělesné, protože člověk není jen tělo, ale má i duši, city prožívá různé okolnosti svého života, vytváří vztahy, tudíž tvoří kolem sebe sociální síť, přemýšlí a nějakým způsobem prožívá i rovinu duchovní. Mluvíme – li tedy o intimitě mezi manžely, míníme tím intimitu tělesnou, citovou, sociální, intelektuální a duchovní.

O jednotlivých oblastech manželské intimity zase příště.

Prameny:

CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 2005. 205 s. ISBN 80-7255-123-X.

Bible, ekumenický překlad}, 5. vyd. Česká biblická společnost, 1996, Nový zákon, ISBN 80-85810-11-5.

Důvěrnost v manželském vztahu

2011-11-16T07:43:00.001-08:00

Tento článek je jedním ze série článků o intimitě v manželském vztahu. Dnes se zaměříme na základní charakteristiku důvěrného vztahu mezi manžely.

Základní charakteristikou manželského vztahu je dùvěrnost. Pokud mají manželé problémy v prožívání intimity, má to negativní dopady na celou rodinu. Když hovoříme o intimitě, máme na mysli většinou jen intimitu tělesnou. Manželé, pokud jsou povoláni k tomu, aby byli jedním tělem, by měli prožívat intimitu, tedy hlubokou jednotu, i ve všech oblastech života, zvláště pak v oblasti intelektuální, citové, sociální a duchovní. Manželé mají za úkol intimitě v první řadě porozumět a na základě porozumění ji rozvíjet. Vztah manželů nikdy není hotový, ale vždy je potřeba na něm pracovat. Stěžejní publikací pro tento článek je kniha Garyho Chapmana: Pět znaků láskyplné rodiny.

Dříve, než budeme hovořit o důvěrném vztahu mezi manželi, je důležité porozumět tomu, co se důvěrným vztahem myslí. Když mluvíme o důvěrném vztahu, používáme slovo intimita. Toto slovo pochází z latinského slova intimus (= vnitřní, skrytý). Intimita podle Garyho Chapmana znamená, že si dva lidé navzájem otevřou své vnitřní já. Jeden druhému vstoupí do života po stránce citové, intelektuální, sociální, tělesné a duchovní. V důvěrném vztahu se tedy tito dva lidé spojí ve všech oblastech života, a to v nejhlubší rovině. I když jsou muži a ženy rozdílní jedinci, přesto jsou spolu fyzicky, emocionálně, intelektuálně i duchovně propojeni. (CHAPMAN, G. Pět znaků láskyplné rodiny. s. 33).

Pramen:CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 2005. 205 s. ISBN 80-7255-123-X.

Adopce homosexuálními páry?

2011-11-16T07:39:00.000-08:00

Do našeho podvědomí se stále více podsouvá myšlenka, že homosexualita je normální, že partnerský vztah homosexuálního páru je srovnatelný s institucí manželství, že je potřeba být tolerantní k těmto párům a dát jim určitý společenský statut. V poslední době se ozývá stále více hlasů pro to, aby i těmto dvojicím stejného pohlaví byla umožněna adopce dětí.

V pluralitním světě zanikají hlasy, bojující proti těmto ústupkům, které dle mého názoru snižují hodnotu tradiční rodiny a dávají tak prostor pro to, aby naše děti vyrůstaly v ještě větší chaosu a měly problémy
s pochopením a přijetím vlastní identity.

Co se týče možnosti adopce dětí homosexuálními páry, jsem zásadně proti, abychom neustále dělali větší ústupky a nechali si vzít dobro dětí, budoucí generace, a tím i generacích následujících. Vždyť to, co do dětí zasejeme, to ony ponesou dál. Pokud v nich poničíme model tradiční rodiny a neukážeme jim ho jako hodnotu, nebudou ho ani ony předávat dál. Zničíme tak klasickou rodinu, dosud základ každé společnosti,

a tím uštědříme společnosti ránu, ze které se asi těžko vzpamatuje. Žijeme v demokratické společnosti, ale někdy mám pocit, že tu vládne spíše anarchie. Demokracie je dvojsečná zbraň, která na jedné straně má umožnit každému člověku právo na jeho osobní svobodu, ale na straně druhé je pro člověka, jež nemá smysl pro zodpovědnost, zničující. Pořád zapomínáme na to, že k svobodě se váže také zodpovědnost. Je to možná stará fráze o zodpovědnosti, ale pravdivá za každé situace.

Já sama uznávám právo každého člověka na vlastní názor a na vlastní uspořádání hodnot, ale pod podmínkou, že nebude ohrožovat svobodu druhého. Na jednu stranu se snažíme umožňovat druhým, v tomto případě homosexuálům, aby se začlenili do společnosti, aby se mohli svobodně projevovat, a dokonce, aby se jejich páry stavěly na stejnou rovinu jako tradiční rodinu, na druhou stranu přitom opomíjíme svou vlastní identitu a tím okrádáme a ničíme sami sebe.

Je zajímavé, že si homosexuálové dokáží na státu vydobýt registrované partnerství, v blízké budoucnosti i velmi pravděpodobně adopci dětí, ... ale když se jedná ve prospěch tradiční rodiny, tak na to důležitost neklademe. Ze strachu, aby nás homosexuálové z něčeho neobvinili, jim budeme pořád ustupovat a víme vůbec, kam to povede... ? Obávám se, že následky těchto ústupků poznáme až ve chvíli, kdy už nebude možné něco změnit.

Uvědomme si, co je účelem adopce, tedy dobro dítěte, poskytnutí nejen materiálního zázemí, ale hlavně citové opory. Nahradit mu to, co mu jeho vlastní rodina neumožnila. Na prvním místě je tedy dítě.

U zamyšlené adopce homosexuály je spíše na prvním místě osobní dobro, osobní uspokojení touhy mít dítě. Už se ale nedíváme na to, jaký dopad bude mít toto naše jednání na dítě samotné. Nejsem přesvědčena

o tom (a asi můj názor nikdo nezmění), že by adopce homosexuály byla pro dítě přínosem. Ano, mnoho lidí se ohání tím, že je lepší, aby dítě žilo u homosexuálního páru, než v dětském domově. Tohle je podle mě opět jedna z námitek, která má sloužit k větším ústupkům homosexuálům.

Představa, že svým dětem budu vysvětlovat, proč jejich spolužáci nemají maminku a tatínka, ale dvě maminky, nebo dva tatínky, mě děsí a dokážu si představit, jaký zmatek v hlavě to dětem vytvoří. Myslím si, že se tomu stejně nevyhneme. Musíme si ale uvědomit, že to bude klást větší nároky na rodiče a že výchova k manželství a rodičovství v tradičním smyslu se stane jedním z prioritním výchovných cílů.

O možnosti adopce homosexuálními páry by se dalo psát dlouho. Snažila jsem se zamyslet se nad tím ze svého pohledu. Omlouvám se, pokud jsem použila silné, či ne příliš vhodné, výrazy. Mohlo by se zdát, že odsuzuji homosexuály a upírám jim právo na svobodu. Chtěla bych zdůraznit, že nejsem proti homosexuálům jako takovým, protože vím, že oni si svoji orientaci nevybrali, stejně tak, jako jsme si ji nevybrali my heterosexuálové. Ale jsem zásadně proti takovým jejich projevům, které ohrožují pozici tradiční rodiny ve společnosti, které jsou v rozporu s lidskou přirozeností, přehlížejí práva bezbranných dětí a které jsou podle mě známkou nezodpovědnosti a neochoty pracovat na sobě.

Funkce rodiny

2011-11-16T07:17:00.000-08:00

V tomto příspěvku se budeme zabývat důležitými funkcemi rodiny.

Blahoslav Kraus a Věra Poláčková, se k funkcím rodiny vyjadřují následovně:

"Rodina ve svém souhrnu zajišťuje mnoho činností – zabezpečuje své členy hmotně, pečuje o zdraví, výživu a kulturní dědictví, vštěpuje jim morální postoje, ovlivňuje je, usměrňuje, chrání a podporuje. Rodina plní určité role i ve vztahu ke společnosti – je to především reprodukce obyvatelstva, a to jak reprodukce biologická, tak i kulturní." (KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V.: Člověk, prostředí, výchova. s. 79)

Blahoslav Kraus mezi dalšími funkcemi rodiny uvádí:

a) Biologicko - reprodukční funkci, která má význam jak pro společnost jako celek, tak také pro jedince, kteří rodinu tvoří. Pro svůj zdárný rozvoj potřebuje společnost stabilní reprodukční základnu. Proto je také v jejím zájmu, aby se rodil takový počet dětí, který tyto perspektivy naplní. (KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. s. 81). Dále pokračuje: "Existencí rodiny je také společensky a kulturně regulována sexualita. Demografický vývoj společnosti má též celou řadu sociálně – pedagogických souvislostí. Počet dětí, které využívají vzdělávací a výchovná zařízení, a jejich charakteristiky vytvářejí specifické požadavky na oblast institucionální výchovy a péče o volný čas dětí a mládeže." (KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V.: Člověk, prostředí, výchova. s. 79)

b) Sociálně – ekonomickou funkci, jež chápe rodinu jako významný prvek v rozvoji ekonomického systému společnosti. Její členové se zapojují do výrobní i nevýrobní sféry v rámci výkonu určitého povolání a současně se rodina sama stává významným spotřebitelem, na němž je značně závislý trh. Poruchy ekonomické funkce se projevují v hmotném nedostatku rodin, což v současnosti někdy bývá důsledkem nezaměstnanosti nebo také zvyšování nákladů. Ekonomická funkce dnes přitom zaznamenala určitý posun ve směru návratu k podobě rodiny, která představuje samostatnou ekonomickou jednotku, tedy rodinnou firmu. (KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. s. 81-82). V rámci rodinného systému se pak realizuje řada rozhodnutí týkající se využití materiálních a finančních prostředků, investic, výdajů- přerozdělování v rámci rodiny tak má významný sociální charakter – zdroje i výdaje mají odlišný charakter. Rodina se zde chová jako autonomní systém s výraznými prvky solidarity. (KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V.: Člověk, prostředí, výchova. s. 80).

c) Ochrannou funkci, spočívající v zajišťování životních potřeb nejen dětí, ale všech členů rodiny. Po roce 1990 je rodina na této funkci více zainteresována a očekává se od ní větší spoluúčast na jejím plnění.

d) Sociálně – výchovnou funkci, mluvící o rodině jako o první sociální skupině, která učí dítě přizpůsobovat se životu, osvojovat si základní návyky a způsoby chování běžné ve společnosti. Ústřední úlohou socializačního procesu v rodině zůstává příprava dětí a mladistvých na vstup do praktického života. (KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. s. 82 - 83).

Pokračuje: "Socializací v rodině rozumíme především proces působení rodiny na své členy v celém souhrnu jevů a procesů: ekonomických, sociálních, kulturních, mravních, estetických, zdravotních a jiných. Ústřední úlohou socializačního procesu v rodině zůstává příprava dětí a mladistvých na vstup do praktického života. Dítě od narození a po celou dobu života v rodině přijímá velmi široké spektrum nejrůznějších informací a aktivně je zpracovává v souladu se svými přirozenými vlohami, biologickými a psychickými potřebami, se svými zkušenostmi, ale i s hodnotovými orientacemi a vzory, jimiž jsou pro dítě především rodiče a starší sourozenci. Dítě v socializačním procesu tedy nezůstává pasivním článkem, uplatňuje také svou vůli, své zájmy, přání, orientace. Rodinná socializace je v rozhodující míře nejen prostorem pro socializaci dítěte a v převážné míře také dalších členů rodiny, ale je také modelem pro osvojování sociálních rolí muže a ženy, otce a matky, a tak se promítá do budoucí reprodukční rodiny dětí." (KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V.: Člověk, prostředí, výchova. s. 80 - 82).

e) Rekreační, relaxační a "zábavnou" funkci, která hovoří o rodině jako také o instituci, která by měla pamatovat na rekreaci, relaxaci a zábavu. Aktivity tohoto typu se týkají všech členů rodiny, ale po děti mají význam největší.

f) Emocionální funkci, jež je pro rodinu zásadní a nezastupitelná. Žádná jiná instituce nedokáže vytvořit podobné a tak potřebné citové zázemí, pocit lásky, bezpečí a jistoty, a tak podstata a smysl nemohou být nikdy proměněny. (KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. s. 83).

Úkolem tohoto článku je, aby si čtenáři uvědomili, jaké funkce má rodina. Ukazuje se, že rodina má velký vliv na to, jak vypadá naše společnost, také na vývoj osobnosti jedince, poskytuje člověku pocit, že někam patří, zasahuje do ekonomiky státu, zajišťuje život budoucích generací. Tyto a její další funkce hovoří ve prospěch rodiny a jejího lepšího postavení ve společnosti. Jistě se shodneme na tom, že rodinu je potřeba chránit

a podporovat. Je nerozumné opomíjet instituci rodiny. Domnívám se, že stát, který nepodporuje vznik

a existenci rodin, ničí sám sebe a nemá naději na šťastnou budoucnost. Je ale také na každém z nás, abychom se zasadili ve prospěch rodiny. Vždyť jde o nás samotné, o naše děti, o naši budoucnost!

Použitá literatura:

KRAUS, B. Základy sociální pedagogiky. 1. vyd. Praha: Portál, 2008. 216 s. ISBN 978–80–7367–383–3.

KRAUS, B., POLÁČKOVÁ, V.: Člověk, prostředí, výchova. 1. vyd. Brno: Paido, 2001. 199 s. ISBN 80–7315–004-2.

Ross Campbell – Nechte mě být!

2011-10-31T01:50:00.001-07:00

Milí čtenáři, rádi bychom Vám představili knihu Dr. Ross Campbella, amerického psychologa a otce tří dětí, který se dlouhodobě zabývá problematikou výchovy dětí. Výše uvedená publikace má podtitulek „Porozumět hněvu dětí“, který více přibližuje obsah knihy. Na jejich stránkách se čtenáři, mezi něž nejčastěji patří rodiče nebo vychovatelé, dozví, co může být příčinou hněvu a nevhodného chování u dětí a jak s tímto chováním pracovat a využít ho k dobru dětí i jejich rodičů. Autor ukazuje na konkrétních příkladech z praxe způsoby, jak se může projevovat hněv u dětí a dospívajících, nezapomíná také jít do hloubky dětské duše a hledat v ní kořeny hněvu. Nabízí zde také řešení, jak s dětmi pracovat a tyto kořeny uzdravit.

Citace z knihy: „Naše děti nám stále kladou otázku: „Máte mě rádi?“ – i když to většinou nevyjadřují tolika slovy. … Děti se dokonce i při nepřístojném chování, včetně jednáni pod vlivem hněvu, ptájí: „Máte mě rádi? Máte mě natolik rádi, abyste to se mnou nevzdali?“ Protože jsou nedospělé, vyjadřují svůj hněv také nedospěle tím, že ho navenek ventilují slovem či agresí. Právě s těmito projevy hněvu musíme pracovat, když chceme děti vést k tomu, aby svůj hněv vyjadřovaly rozumnějším způsobem. To znamená, když je chceme odnaučit podobným dětinským způsobům, budeme muset nejprve přijmout jejich způsoby vyjádření hněvu, a to ne jako žádoucí, ale jako normální.“ (CAMPBELL, R.: Nechte mě být!, s. 32).

Plná citace:

CAMPBELL, R.: Nechte mě být!. Praha: Návrat domů, 1998, 142 stran, ISBN 80-85495-86-4.

Dítě se učí, jak žít

2011-10-31T01:44:00.000-07:00

Když dítě vyrůstá pod stálou kritikou, učí se odsuzovat.

Když dítě vyrůstá v nepřátelství, učí se bojovat.

Když dítě vyrůstá ve výsměchu, učí se být nesmělé.

Když dítě vyrůstá v hanbě, učí se cítit vinu.

Když dítě vyrůstá v toleranci, učí se být trpělivé.

Když dítě vyrůstá s povzbuzením, učí se důvěře.

Když dítě vyrůstá s pochvalou, učí se ocenit druhé.

Když dítě vyrůstá v čestnosti, učí se spravedlnosti.

Když dítě vyrůstá v bezpečí, učí se mít víru.

Když dítě vyrůstá v uznání, učí se mít rádo samo sebe.

Když dítě vyrůstá v radosti a přátelství, učí se hledat ve světě lásku.

(Doris Law Nolteová)

Význam rodiny ve společnosti

2011-10-31T01:42:00.000-07:00

Když mluvíme o rodině, napadne nás jistě otázka, proč je vlastně rodina důležitá. Vždyť přece ve společnosti žijí lidé, kteří svým chováním dávají najevo, že instituce rodiny není důležitá, a proto ji ani nezakládají.
V dnešní době už je běžné, že existují nesezdaná soužití, že se rodí mnoho dětí mimo manželství, a dokonce, že lidé stejného pohlaví se mohou právně zařadit do společnosti jako rovnocenní partneři; tedy, že rodina, chápaná v tradičním smyslu jako manželé a jejich děti, už vůbec není na pořadu dne. Možná máme pocit, že klasická rodina nemá v dnešním světě místo. Opět se můžeme zeptat, proč bychom měli obhajovat úplnou tradiční rodinu, když se nám zdá, že společnost funguje i bez ní.

Chtěla bych Vás tímto článkem přesvědčit, že fungování společnosti bez rodiny je opravdu zdáním. Osobně si myslím, že funkci tradiční rodiny, jako základní buňky společnosti, nemůže nahradit žádné jiné zřízení. Rodina, založená na pevném svazku manželství muže a ženy, je primárním prostorem k předávání nového života. Rodina je prostorem, ve kterém dítě získává prvotní zkušenost vztahu s druhým člověkem, kde se dítě učí interakci s ostatními. Dává novému jedinci pevný základ pro budování vlastního života, je to místo, kde se setkávají různé generace a kde dochází k předávání hodnot. Jen v úplné tradiční rodině může dítě nacházet pevnou oporu pro svůj život a v rodičích vzory pro své chování a jednání. Rodina poskytuje svým členům stabilní zázemí pro správný vývoj jedince po všech stránkách. Jenom rodina je pro společnost ekonomicky výhodná instituce. Šetří sociální dávky, které jsou vynakládány pro matky – samoživitelky, šetří finance, které jsou vkládány do ústavní péče. Svou péčí o starší generace rodina předchází přeplněným domovům pro seniory a v neposlední řadě v dětech rodina poskytuje společnosti budoucí sílu, která bude schopná vlastní prací zajistit pokojné stáří svým rodičům. Vše svědčí ve prospěch rodiny. Těžko bychom našli nějakou zápornou vlastnost rodiny. Je smutné, že zákonodárci a ti, kdo mají moc rozhodnout pro a proti dobru rodiny, vidí jen blízké a částečné cíle svých rozhodnutí, ale nevidí do budoucnosti. Je jednodušší poskytnout člověku sociální dávky než vložit energii do toho, aby se člověk naučil postarat se sám o dobro své i druhých. Je jednodušší podporovat svobodnou matku s dítětem než úplnou rodinu s dětmi čtyřmi (tímto nechci říct, že odsuzuji svobodné matky a že by se tyto neměly nějak podporovat, jen ale poukazuji na omezený pohled těch, kdo takto nepřímo rozhodují proti rodině). Je totiž jednodušší zavřít oči před budoucností a slepě zůstávat pouze u zdánlivých dober, která se sice zdají pro tento okamžik výhodná, pro budoucnost však nikoliv. Kéž by politici konečně dokázali přehlédnout za obzor a zamysleli se nad tím, jak naše společnost bude vypadat za 20 roků, až dospějí ti, kteří jsou nyní dětmi. Ať si konečně uvědomí, že investovat do rodin, a o to více do rodin s mnoha dětmi, se v budoucnosti vyplatí. Nedívím se tomu, že mladí nezakládají manželství a početné rodiny. Vždyť podmínky, které k těmto velkodušným rozhodnutím mají, jsou tak nedostatečné, že vyžaduje velkou odvahu rozhodnout se PRO rodinu. A těžko se bude zohledňovat význam rodiny ve společnosti, když mladí manželé nemají možnost ji založit kvůli tomu, že nejsou schopni rodinu kvůli mizerné podpoře ze strany státu uživit.

Sociální oblast manželské intimity

2011-10-31T01:41:00.001-07:00

Třetím znakem důvěrného vztahu mezi manžely je sociální intimita.

Sociální intimita souvisí s tím, jaké události prožíváme a jaké vztahy navazujeme se svým okolím, co prožíváme ve vztahu k druhým lidem. Od toho se také odvíjí zážitky, které máme. I v této oblasti je potřeba svěřovat se svému partnerovi. Manželé, ačkoliv jsou stvořeni jeden pro druhého, nežijí jen spolu, distancováni od svého okolí. I pro manžele jsou důležité vztahy, které navazují s jinými lidmi. Vždyť i tyto vztahy ovlivňují jejich společný život. Manželé mají jak společné známé, tak i každý vlastní. Některé životní události prožívají manželé společně, mnohé však každý sám. O obou je nutné si povídat.

Život je podle Garyho Chapmana kombinací rutiny a neočekávaných udalostí. Mnohé z nich se odehrají
v době, kdy se svým partnerem právě nejsme, takže slova, jimiž je popíšeme, nám pomáhají spoluprožívat zkušenosti toho druhého. Diskuzi však provází zároveň i rozebírání myšlenek a pocitů. Další oblastí sociální intimity je podle zmíněného autora společné trávení času. Když spolu něco manželé dělají, nejenže prohlubují pocit sounáležitosti, ale zároveň posilují pocit důvěrnosti. Společné činnosti navíc tvoří ty nejživější vzpomínky. Sociální intimitu chápe jako samotný způsob života. Říká, že jakmile si partneři udělají čas, aby prožívali život společně a dělali spolu věci, které je těší, starosti jsou pak přece jen menší

(CHAPMAN, G. Pět znaků láskyplné rodiny. 44-45).

Pramen:

CHAPMAN, G.: Pět znaků láskyplné rodiny. Praha: Návrat domů, 2005. 205 s. ISBN 80-7255-123-X.